Vybráno z časopisu Informatorium školy mateřské
Se závoďákem si budu hrát já! Fuj, tu hnusnou rybu nesním. Další dramatické výstupy se opakují při oblékání na zahradu, provázejí režim odpoledního odpočinku – malí odmítači prostě udělají všechno pro to, aby se prosadili na úkor učitelčiny autority.
Jakkoli je vymezování hranic bouřlivé, školka by měla být místem, jež dítě o nutnosti dodržování pravidel přesvědčí. Kluků a holčiček, které přicházejí do školky z prostředí, kde nemusí dodržovat pravidla a prakticky nemají stanoveny jasné a přehledné mantinely v chování, přibývá. Liberální přístup rodičů, kteří mnohdy s nejlepšími úmysly aplikují výchovu “ vše pro dítě „, se nejednou mění v urputný boj o moc. Je-li dítě zvyklé, že doma vlastní požadavky i okamžité nápady za pomoci bouřlivé scény prosadí, začne tuto taktiku zcela logicky uplatňovat i ve školce.
„Zkusit, jaké výhody se dají na jednotlivých dospělých získat, patří k normálním součástem sociálního učení. Po nástupu do školky přibývá nové testovací prostředí – jestli si doma něco vydupu, pokud stačí zařvat, mrsknout sebou na zem, a okamžitě se všechno točí kolem mě, přemlouvají mě a uplácejí, abych to příště nedělal, proč to nezkusit i na učitelku ve školce,“ vysvětluje motivy malých vzteklounů poradenská psycholožka PhDr. Ivana Halíková.
Když dítě ve školce neustále rebeluje proti režimu, odmítá se společně s ostatními umývat a oblékat, uklízet hračky nebo respektovat pravidla při hře i řízených činnostech, je samozřejmě vhodné zjistit, jak je to s posloucháním doma. Podle doktorky Halíkové je úplně zbytečné zjišťovat, jestli se na maminčin pokyn děcko obuje ochotněji, nejspolehlivějším ukazatelem je domácí režim jídla a spánku. „To jsou základy, které by si tříleté dítě mělo z rodiny přinášet, od nich se odvíjí vše ostatní „, upozorňije psycholožka.
Jenže některé věci připadají učitelkám tak samozřejmé, že je ani nenapadne se na ně ptát. Považujeme např. za normální, že dítě dostává na talířku vlastní porci jídla a má svým způsobem zodpovědnost za to, co snědlo. „V posledních letech jsem se už několikrát setkala s tím, že v rodinách to zase tak samozřejmé není. Mámy nandávají sobě i dítěti na jeden talíř a dojídají zbytek. Dalším signálem nerespektování režimu je, pokud dítě nejí s ostatními, ale podstrojuje se mu, kdykoli projeví zájem, že by něco snědlo – a když odmítne uvařené jídlo, rodina začne snášet na stůl jiné pochutiny, “ říká doktorka Halíková.
O tom, jak kluci a holčičky přistupují k respektování hranic, svědčí i rituál večerního usínání.
„Tanečky“, aby brouček neustále lezoucí z postele konečně usnul, stejně jako sdílení manželského lože s potomkem, jsou podle psycholožky Halíkové nejspíš svědectvím toho, že rodiče neumějí dítěti vymezit mantinely a v jejich rámci mu poskytnout potřebný pocit jistoty a bezpečí.
Jakmile se podaří dostat pod kontrolu režim jídla a spánku,je cesta k dalšímu vytyčování a dodržování hranic snažší. Ve školce opravdu nezbývá než na stanovených pravidlech trvat, od věci není ani klidné popovídání si s rodiči na téma výchova a návrh na společné vymezení pravidel, která platí ve školce i doma. Mezi dvěma extrémy – naprostou benevolencí a nucením dítěte do jídla, z něhož se mu skutečně dělá zle – je velký prostor pro cestu citlivého přizpůsobení se individuálním potřebám kokrétního jedince.
Dlouhodobý výchovný cíl a postupné kroky rozplánované do jednotlivých činností jsou jedna věc, okamžitá reakce na dramatickou scénu je věc druhá. Jak se zachovat ve chvíli, kdy sebou dítě vztekle mrskne na zem a kope nohama ? Postavit ho na ně a lupnout mu jednu na zadek samozřejmě nejde. „Setkala jsem se i s druhou krajností. Učitelka, nejistá ve své roli, začala dítě utěšovat a ustoupila z pozice své autority, jen aby nemělo důvod stěžovat si rodičům, že se mu ve školce nelíbí,“ líčí doktorka Halíková.
V podobných případech doporučuje nejprve zajistit, aby nedošlo ke zranění, pokud např. začne dítě běhat po třídě, bouchat nebo házet věcmi. Zklidnit se dá třeba i tím, že je učitelka odchytne na klín a chvíli drží v klidu. Musí být ovšem jasné, že se nejedná o pochování a chlácholení. „Nevhodné chování je potřeba před ostatními dětmi odsoudit, poukázat na to, že něco takového do školky nepatří, že takhle se chovají malé děti,“ doporučuje odbornice. Důležité je kritizovat chování, ne dítě samotné. / Řekneme-li, že podobně křičí miminko, když mu upadne dudlík, protože ještě neumí mluvit ani si ho samo neumí podat a dát do pusy – a Martin se před chvílí choval jako to malé mimino, není to z hlediska Martina ani ostatních dětí totéž, jako když řekneme, že Martin je ještě malý a hloupý, případně, že se neumí chovat /. Jakmile se po chvíli trucování připojí k ostatním nebo když pověstný rebelant splní zadaný úkol, zaslouží hlasitou pochvalu.
Předškolní děti reagují situačně, proto je z výchovného hlediska nutné řešit situaci okamžitě, nenechat ji “ vyšumět do ztracena“ a odpoledne si stěžovat matce. Právě zkušenost /často úplně nová /, že výstupem se požadovaná hodnota nezíská, je z hlediska zdravého rozvoje dítěte velmi užitečná. Nefunguje-li při výchově spolupráce s rodinou, často to dopadne tak, že na učitelku se dítě neodváží, ale matce bude klidně ještě dlouhé měsíce dělat v samoobsluze okázalé divadlo.
Pokud dramatická scéna dítěti přináší žádoucí pozornost, jeho negativní jednání se posiluje.Jestliže se křikem, vztekem, dupáním či kopáním nic nezmůže, logicky by takové chování mělo slábnout. Ukazuje se ale, že daleko dříve opouštějí neúspěšnou taktiku holčičky, než kluci. Že by byly hodnější a daly se snadněji vést?
„Je to spíš tím, že holčičky své vzdory ventilují jinak. Častěji jim totiž záleží na tom, aby byly sociálně akceptované, a dříve než kluci přijdou na to, co k výsledku nevede. Poměrně záhy jsou schopné objevit, že z rodičů dostanou víc úsměvem, pomazlením – odzbrojí je na klíně pusou a pak si o něco řeknou. A pokud ani tohle nezabírá, vymyslí něco jiného. Kluky přání něco získat daleko víc opanuje, víc za tím jdou. Kluci vidí před sebou hlavně cíl, holčičky hledají cestu, kterou se k němu dá dojít,“ tvrdí psycholožka. Z čehož ovšem ale vůbec neplyne, že by se holčičky mazlily jen ze zištných důvodů a kluci se mazlit nechtějí. Chtějí, ale sociální význam mazlení jim dojde mnohem později, nechápou, jak ho lze využít. Přijdou na to mnohdy tak pozdě, že už se jim zase mazlit nechce.
I když učitelka dodrží všechna pedagogická doporučení ohledně jednání s rebelujícím odmítačem, stává se, že většinou právě kluci se při další příležitosti vztekají znovu. Doktorka Halíková radí jediné : vydržet. „Prostředí školky je určitý mikrosvět a tím, kdo do něj vnáší režim, jsou právě učitelky. Je to hierarchicky uspořádané prostředí, žádné partnerství nebo kamarádství. Ať už dítě provede cokoli, vždycky zůstává v roli dítěte,“ říká odbornice. Učitelka se samozřejmě může naštvat, určitá situace ji může na chvíli rozhodit, ale nemůže se vzdát role autority. Vůbec nevadí, když dá před dětmi najevo emoce, důležité je, aby zůstala „svá“ a její chování bylo pro děti čitelné. Když Honzík vztekle praští kostkou a rozmetá Pavlíkův hrad, temperamentnější pedagožka ho v té chvíli naprosto přirozeně rozzlobeně okřikne. Pak ale nesklouzne jako Honzíkova maminka do lamentující scény, ale situaci vyřeší jako kvalifikovaná odbornice. Přesto může Honza metat kostkami několik dalších týdnů.
Nejméně šťastnou variantou je, pokud Honzíkova matka vidí v jednání svého čtyřletého vzteklouna projev silné osobnosti, případně, pokud je jeden z rodičů ochoten dalekosáhle ustupovat, jen aby byl doma klid. Spolupráce na společném stanovování mantinelů s takovou rodinou je pak mizivá. Přesto děti režim a pravidla školky často s ulehčením přijmou. V předškolním věku ke zdravému vývoji dětské psychiky totiž konfrontace vlastního já s vnějšími omezeními patří.
PhDr. Daniela Kramulová /redaktorka časopisu Psychologie dnes /
Narazíte na ně všude a nejhorší je to v místech, kde nemáte kam utéct. Je jedno, jestli bydlí ve vedlejším bytě, pokoji hotelu nebo se v tutéž chvíli koupou ve stejném bazénu. Prostě jsou nepřeslechnutelní, nesnesitelní a neovladatelní.
Řeč je o malých rozmazlencích, které jejich rodiče nechají dělat, co je napadne.Pokud je napomenete, v lepším případě jim domluví. V horším se pustí do vás, že jejich drobečkovi působíte trauma na celý zbytek života. Není divu, že po takovém zážitku mnoho lidí s nostalgií zavzpomíná na doby, kdy to, co dospělý dítěti řekl, platilo. Teď ovšem žijeme v mnohem pokrokovějším světě, ve kterém podle odborníků výchova nestojí na příkazech a zákazech. Mnohem víc prosazovaný je takzvaný partnerský přístup, kdy s dítětem jednáte jako se sobě rovným a respektujete ho. Jenže chyba lávky, ne každé dítě a rodič tolik svobody najednou ustojí. Dobrá výchova totiž kromě zvládnutí trochy teorie vyžaduje i pořádnou dávku odhodlání, energie, chuti a především času.
Předsevzetí o dobré výchově často končí ve chvíli, kdy se po příšerně nabitém dni rodič v podvečer přiřítí domů a místo relaxace ho čeká další nášup práce nebo jiné povinnosti. V takovou chvíli je jednodušší místo vysvětlování něco přikázat nebo začít rozmazlovat. A to je podstatně pohodlnější. Kromě nedostatku času vidí psychologové další příčinu rostoucího počtu rozmazlených dětí v tom, že se zvyšuje počet starších rodičů, především matek, které mají první dítě až po třicítce. Chtějí mu ve všem vyhovět a dát mu to nejlepší, aby si užilo bezstarostného dětství. Vždyť jako dospělý si starostí užije víc než dost. Rozmazlování je ovšem vždy proti zájmům dítěte a následně i celé rodiny. Momentální příjemné prožitky, které dítě má bez ohledu na zásluhy nebo okolnosti, mu výrazně kazí charakter a pevnou vůli. A vzhledem k častým prohřeškům vůči správné výživě i zdraví. Rodiče se velmi rychle mohou dostat do bludného kruhu, respektive spirály. Čím víc dítě rozmazlují, tím víc pozornosti a ústupků si dítě vynucuje. Nároky stále stoupají a běžné věci, které by jiným dětem udělaly radost, ho už neuspokojí. Dalo by se dokonce říct, že rozmazlené děti jsou méně šťastné. Dalším velkým problémem je i fakt, že rozmazlené dítě nezná hranice. Prosazuje si své a je mu jedno, kde právě jste. A to přináší nemalé problémy s vrstevníky, jejich rodiči i okolím.
Pokud si rodiče včas neuvědomí, co dělají, mohou mít jejich děti problémy i v dospělosti v partnerském životě. Sobečci, kteří vidí jen sami sebe a upřednostňují své potřeby před ostatními, s nikým nevydrží. Jedinou cestou, jak znovu získat rodičovské pozice, je změna výchovy. Dítě potřebuje mít jasně vymezené hranice a musí vědět, že se ostatní nebudou za všech okolností přizpůsobovat jeho přáním a vrtochům. Je třeba se naučit říkat „ne“ a trvat si na svém.
Jsou děti připraveny na mateřskou školu?
Všichni patrně známe základní dovednosti, které v minulosti umožňovaly dětem vstup do mateřské školy. Takže jen připomenu :
– znát své jméno, příjmení, adresu bydliště
– umět se oblékat i svlékat, zapínat oděv, zavazovat tkaničky
– umět se najíst
– udržovat čistotu
– umět si vyčistit nos
– respektovat pokyny dospělého
– umět říci, co potřebuji
– dodržovat zásady slušnosti /pozdravit, požádat a poděkovat/.
Některá MŠ požadovala umět vyjmenovat dny v týdnu, znát jméno a příjmení rodičů, vědět, kde jsou zaměstnáni apod. Jistě lze podotknout, že některé požadavky byly přemrštěné, zvláště zavazování tkaniček bylo noční můrou dětí i rodičů.
Tak hlavně byly zrušeny jakékoli požadavky na dítě. K tomu, aby bylo dítě přijato k docházce do MŠ, stačí přání rodičů, vyjádření dětského lékaře a věk 3roky. Velká část rodičů si přeje, aby dítě vstoupilo do dětského kolektivu ihned po dovršení tří let nebo raději ještě dřív.
„Chtěl bych přihlásit do školky svého syna, jsou mu skoro tři roky,“ sděluje otec. „Kdy mu budou tři ?“ ptá se ředitelka. „V září 2005, ale je moc šikovný a hlavně společenský,“ zní odpověď. /Stalo se v listopadu 2004./
Pediatr se nikdy nepostaví rodičům na odpor, vždy respektuje jejich přání. Pokud si dovolí z hlediska svých praktických zkušeností poradit něco, co se rodičům nelíbí, rodiče si bez obtíží najdou jiného, který jim vyhoví. Někdy jsou dětští lékaři rodinnými příslušníky nebo dobrými známými a tam pak mohou jít potřeby dítěte úplně stranou. Pokud se u dítěte opravdu jedná o nějaký problém, pediatři i psychologové z poraden naopak ordinují MŠ jako lék : „Dejte ho do školky, tam se naučí jíst, nepočůrávat se, vysmrkat apod.“
A když bychom vzali původní požadavky a porovnali je s dnešním stavem, vidíme, že:
– na své jméno dítě většinou nereaguje,
– posadí se a čeká jako panenka a nechá se obléknout, většinou ani neví, kam co patří,
– dítě nezná běžná jídla a je potřeba ho motivovat, přesvědčovat a krmit nebo dokrmovat,
– rodiče přicházejí s požadavkem, aby bylo do školky přijato dítě s plenami,
– dítě se ani nepokouší utřít si nos, rovnou přijde za učitelkou s tekoucím sekretem,
– dítě nerespektuje žádné pokyny na první oslovení, je nutné oslovit ho několikrát a ještě to mnohdy nestačí,
– většina dětí s nikým z nového prostředí nekomunikuje anebo až po delší době – půl roku i déle,
– jak je možné chtít od dětí, aby pozdravily, když to mnohdy nedělají rodiče ?
Co dnešní děti umějí ? Bránit se, nenechat si nic líbit, diskutovat o všem a se všemi, manipulovat s rodiči i učiteli /pokud se dají/, prosazovat svá práva a dožadovat se jejich plnění za každou cenu, mají hodně vědomostních informací z různých oborů lidské činnosti. A co by potřebovaly umět ?
– Respektovat pravidla a autoritu, která je určuje, ale i diskutovat o nich.
– Zvládat sebeobsluhu, ale i zajímat se o nové poznatky a neustále se vzdělávat.
– Komunikovat se svým okolím, ale i umět nepříjemnou komunikaci odmítnout.
– Zvládat společenské chování, ale i při tom mít možnost být sám sebou.
Kdo je tohle všechno může a má naučit? Rodiče a škola.
